Princip stupňovatelnosti – Industra Art
Když Andrej Ševčík přenáší obraz nejmenovaného brněnského kostela z výchozího zobrazení v Google Maps na podlahu a část stěny galerie, jak lze toto gesto vnímat? Jelikož kostel je nejmenován, je jasné, že se nejedná o jeho historický kontext - kostel nebo budova to mohla být jakákoliv, výběr je na autorovi. To, co zde Andrej zkoumá je spíše jistá politika zobrazení, v tomto případě problematika chápání rozměrů a měřítka v éře internetu. Současný americký básník Kenneth Goldsmith o internetu jako největší básni všech dob, která je nečitelná kvůli své velikosti. Lze podobně mluvit o digitálním obraze? Dá se zde aplikovat vůbec ještě velikost? Jsou Google Maps největším obrazem všech dob?
Zaměřme se na zvětšování digitálního obrazu. Záleží jaký druh obrazu ke zvětšení použijeme. Máme dvě základní možnosti: Rastrový obraz a vektorovou grafiku. Rastrový, neboli bitmapový obraz se skládá z obrazových bodů, které se při zvětšení musí převzorkovávat a dopočítávat. Je třeba zapojit celou plejádu algoritmů, aby změna měřítka přinesla požadovaný výsledek. Výsledek brutálního zvětšení původně malého obrazu se také bude lišit na základě zvoleného algoritmu. Některé můžou připomínat i psychadelické obrazce generované neurálními sítěmi jako Deep Dream. (Zde je také třeba zmínit, že vznik Deep Dream a výzkum neurálních sítí určených k detekci textu v obrazu je od počátků úzce svázán s potřebami Google Maps k dekódování čísel domů z fotografií Google Street View). Naproti tomu co se týče vektorové grafiky, ta existuje v poli geometrie – tedy v doméně souřadnic určujících jednotlivé body, ze kterých jsou sestaveny tvary, nebo se na nich nachází objekty. Takže jsou teoreticky při zachování všech úhlů zvětšitelné třeba na úroveň sluneční soustavy a přenosné na jakýkoliv rovný povrch. Jediné, co je potřeba pro změnu měřítka je pouze činitel. Webové mapy však nabízejí třetí model: Ač aktuálně dostupná část mapy je jen o něco větší než monitor obrazovky, celá mapa světa je v několika vrstvách a vícero velikostech rozsekaná na dlaždice. Ty se postupně stahují do mezipaměti, jak uživatel posunuje mapou v prohlížeči.
Akt přenesení mapy do zvětšené malby je pak aktem radikálního zoomu. Lze si zde vzpomenout na Jorge Borgese a jeho krátké povídce „O důslednosti vědy“. Píše o mapě království, která je kvůli míře detailu velká jako království samotné. To, co však vidíme, není ohromující míra detailu ani algoritmicky vygenerované chyby při zvětšení, ale plochy pobledlých barev, známých právě z Google Maps. Některé plochy jsou na první pohled příliš velké, jiné zdánlivě nelogické a jiné spolu tvoří malířský detail. Je třeba taktéž mít na paměti, že Google Maps ve svých mapách používá 3D modely budovy terénu, které se jednak liší mírou detailnosti od důležitosti budovy a geografii. Díváme-li se pak na mapu města, modely ubíhají podle perspektivy a jsou osvětleny na základě aktuální denní doby. Zobrazení je tedy málokdy totožné a neustále se vyvíjí. Přemalování mapy je tedy zároveň jejím zamrznutím a archivováním.
Kurátor: Jozef Mrva
Foto: Poli Davydenko